Na souši i na moři

... uměli žít zdejší lidé. Kokkola se nachází na pobřeží Botnického zálivu, tudíž hlavním zdrojem obživy zde byl rybolov. Proto jsme se ve středu vydaly s host mamkou a fenkou Almou na ostrov Tankara, důležitý bod v těchto vodách.

A jak jinak se tam dostat, než na lodi.

Musím říct, že Alma mě překvapila - 1, 5 hodin dlouhou cestu zvládla v pohodě. :)

Tankara je vidět už z dálky díky červeno-bílému majáku. Původně používali jen hromadu kamení, na které každou noc plápolal oheň, ta se však postupně ukázala jako nedostačující.

Zjistila jsem, že toto místo má kromě ostatních zvláštností ještě jednu navíc. Druh ptáků, který jinde na světě nežije. A protože je právě doba hnízdění, mohli jsme se koukat jen zdálky.

Jak už jsem zmínila, cesta tam nám trvala hodinu a půl. A teď si představte, že byste dvakrát takovou vzdálenost museli ujet na obyčejných loďkách každou neděli. Fuška, co? Právě z toho důvodu si rybáři a jejich rodiny postavili na Tankaře malý kostelík. Vejde se do něho údajně skoro sto lidí a mnoho z nich si kdysi své místo v lavici podepsalo vyřezávanými iniciály.

A ještě jedna fotka ostrova a vzhůru zpět na "hlavní" souš.

Tentýž den jsme využily k návštěvě historického centra Kokkoly, k němuž neodmyslitelně patří různobarevné dřevěné domky, jež využívali tehdejší námořníci a rybáři. A velikost domku? Podle postavení. :) Kapitánové žili blíže k vodě (která tam už není, Finsko stále roste a břeh malé zátoky se posunul) v těch "lepších", řádoví námořníci dál a v menších obydlích, přesto stejně hezkých.

V jednom z oken níže si můžete povšimnout dvou porcelánových psů. Sloužili jako znamení, zda je pán domu - námořník doma, či ne. Pokud se koukali ven, vše bylo OK a byl přítomen. Pokud byli obráceni dovnitř, byl na moři.

Velmi se mi líbila jejich dřívější zábava. Nebyly televize, takže když se panímáma nudila, mohla vykouknout na ulici, kde se pořád něco dělo, a přesto zůstat nepozorována. To vše díky těmto zrcátkům. Byly velmi časté. :)