Už je to půl roku, co jsem se vrátila ze země tisíců jezer. Ten čas utekl velmi rychle a chvíle strávené ve Finsku ve mně stále rezonují. 

Loučení se s touto kouzelnou zemí bylo dlouhé a neradostné. 
Začalo už nedělním odpolednem, kdy jsme si my, účastníci kempu, připravili poděkování našim host rodinám. Ani jedna z mých rodin bohužel nemohla dorazit, ale aspoň jsem neměla tak velkou spotřebu kapesníčků.

Pár z nás předvedlo svůj talent - úžasný zpěv, parádní hra na klavír či překvapující triky s kartami. Na závěr jsme se "předvedli" všichni a to písní Mamma mia. Šlo to od srdce a to bylo to hlavní.

Pokud byste chtěli vidět víc, mrkněte na Liamův YT kanál.

Po oficiální části pro rodiny následovala slavností večeře a poté to bylo už jen na nás. Tancovalo se, povídalo, čas se našel i na oblíbené karetní hry. Většina vydržela až do rána (já s k nim bohužel nemůžu počítat, jelikož jsem byla dost unavená, tudíž jsem se ani nerozloučila s lidmi, kteří odjížděli opravdu brzo, a stále mě to mrzí).

Ráno probíhalo už jen ve znamení objetí, mokrých tváří a slibů, že se určitě ještě uvidíme. 

Na nádraží v Kokkole, kde nás asi pět holek čekalo na lehce zpožděný vlak, jsem se ještě setkala s mou první host mamkou Anne. Přišla se se mnou rozloučit i spolu s fenkou Almou. Byla jsem za to moc ráda, před třemi týdny to totiž byla ona, kdo mě na stejném místě vyzvedával. 

Cestou do Helsinek jsem potkala jistého milého Fina, který je také jedním bláhovým důvodem z mnoha, proč bych se chtěla do Finska ještě aspoň jednou podívat.

Na letišti nastal čas dát sbohem i Ani, se kterou jsem se v Helsinkách jako první vítala a jako poslední loučila. 

Pak se mé letadlo odlepilo od země a vletělo do mezi mraky, kde to vypadalo jako v pohádce Anděl Páně.

Čas jsem si krátila četbou zajímavé knížky, kterou jsem dostala od druhé host rodiny, s názvem Finsko, jaká to země!. Přiznám se, že jsem ji ještě nedočetla, ale po povinné četbě se na ni hned vrhnu.

Po přistání ve Varšavě mě čekala mamka se super cedulí "Marie-Anna" a růží (a jídlem!). Jenže to bych prostě nebyla já, abych nezvolila jiný východ! Takže jsme se chvíli hledaly, ale nakonec jsme se našly. 
Mamka si přála, abych jí hned všechno vyprávěla. Jenže to nešlo. Cesta byla vcelku úmorná a energie málo. Zabrala až čokoláda, kterou jsem mamce dovezla. To jsme už seděly ve vlaku do Ostravy a pro změnu byla unavená mamka. 
S pomocí Boží a taťky jsme ve čtyři hodiny ráno přijeli domů.
Hvězdy na nebi jsou krásné všude, ale doma... jsou přece jen o něco bližší.

Po pár hodinách spánku jsem opět vplula mezi "obyčejné" české prázdninové dny. Jen jsem občas měla problém správně použít nějaká česká slova a první den se mi smáli, že moc špulím pusu. 

Tím skončilo toto velké - malé dobrodružství.

Stále však neumím přijít na to, proč jsem zrovna já dostala tu příležitost jet skoro zadarmo do země podle vlastního výběru a strávit tam tři úžasné týdny. Proč jsem byla zrovna já vpuštěna do cizí země, abych mezi mladými lidmi reprezentovala naši malou zemičku. Proč jsem zrovna já dostala šanci zkusit opravdu mluvit anglicky, ačkoliv má angličtina stojí vcelku za houby. Nevím.

Ale chci za to poděkovat všem, kteří mě tam krůček po krůčku posouvali - paním učitelkám, rodičům, těm, kdo na mě mysleli a hlavně úžasnému Lions Club International, bez něhož by nikdy nic takového nevzniklo!

A pokud Google Překladač funguje a čte si to někdo, kdo utvářel ty skvělé tři týdny... díky i Tobě!