Do vlhké a chladné noci se prodírají první paprsky slunce. Zablesknou se v malých kapičkách rosy ulpělé na koňském postroji.

Unavený jezdec si s trhnutím uvědomí, že mu hlava opět klesla na jeho hruď. Utáhne si plášť blíže k tělu, přestože to proti vlezlému chladu není nic platné. Přitáhne svému huňatému koni otěže a ten s povděkem zastaví a skloní hlavu k malým trsům trávy rostoucí u pěšiny. Jezdec si mne rozespalé oči a snaží se v krajině něco zahlédnout. 

Je na cestě již pět dní a stále je nemůže nalézt.

Avšak... Ano, zdá se, že přece jen se ke svému cíli přiblížil. Už chce svému koni zatnout paty do slabin, avšak jako by ho zastavila neviditelná ruka.
Uvědomuje si, jak moc on i jeho čtyřnohý přítel potřebují odpočinek. Abel, jeho čtyřnohý přítel, by to jistě zvládl, ale budou potřebovat energii i na další cestu a nechtěl by mu svým nerozvážným jednáním způsobit újmu.
Při sesedání zaheká, podlomí se mu kolena a před pádem ho zachrání jen pevně stojící huňatý kamarád. Loupne po něm očima, jež jako by říkaly, že se nemá přepínat. Ve ztuhlých lícních svalech se objeví úsměv, zavrtí hlavou a vydá se ke skupince keřů, aby našel vhodné místo k utáboření. Abel poslušně vykročí za ním.
Na vyhlédnutém místě napojí svého koně a po střídmém posilnění uléhá ke krátkému spánku.

Probouzí ho jemné šťouchnutí a teplo z koňských nozder spolu s posledními zbytky odpoledního slunce.
Polekaně vyskočí, spal déle, než očekával. Bleskuryche sbalí věci k táboření, utáhne koni sedlo a společně vyráží dál směrem, kde ráno zahlédl ty poutníky, jež celou dobu hledá.

Po zdolání kopce ho čeká překvapení.
Jako na dlani se před ním rozprostírá město obehnané kamennými hradbami. Z komínů stoupají proužky kouře a jezdci se začnou sbíhat sliny, když rozpozná vůni připravované večeře.  Zakručí mu v břiše.

Pobídne koně a lehkým klusem se blíží k bráně v hradbách. Podkovy chránící kopyta Abela zacinkají na dlažbě, ohlazené proudícími davy lidí, když vstoupí do města. Všude okolo je spousta lidí, stejně jako v posledních dnech.
Kam teď? Jezdec povolí otěže, natáhne se přes koníkovu šíji a zašeptá: "Běž, hochu, ty je najdeš." Kůň pohodí hlavou a zamíří boční uličkou vlevo.  Proplétají se mezi lidmi až se objeví znovu u hradeb, přerušených boční brankou. Ačkoliv to jezdci připadá podivné, důvěru vloženou v Abela nebere zpět a nechá ho vykročit ven za hradby. Postupuje  rychlým krokem a se skloněnou hlavou se zastaví pár metrů od jeskyně, zřejmě sloužící jako stáj.
Jezdec se na ni nevěřícně zadívá, ale pak nevěřícný pohled vystřídá úleva a nadšení. Skopne třmeny a vchází do jeskyně.

Avšak... Kromě starého vola, pár myší a zválené slámy tu nic a hlavně nikdo není!
Padá na kolena.
Po tváři mu kanou hořké slzy, vsakují se do prachu na zemi. Pozvedá své oči vzhůru a na rtech se mu tvoří otázka "Proč..?".

Když tu na jedné ze stěn spatřuje nápis. Tato zářící slova se mu navždy vryla do paměti.  

"Gloria in excelsis Deo!"