Při návratu z pobytu ve Finsku jsme s mamkou nastupovali ve Varšavě do vlaku směr domů. Páč k třem týdnům relativně normálního fungování pár věcí potřebuji, doprovázel mě cca středně velký kufr na kolečkách. No, nebyl úplně nejlehčí. :D

Po příjezdu soupravy se mezi perónem a podlahou vagonu otevřela větší mezera než tomu obvykle bývá (nebo aspoň jak jsem zvyklá). Žádné jednoduché přejetí z jedné plochy na druhou mě nečekalo, spíše na mě vykoukly schůdky vedoucí (o level) výš. Nato se mě mámka tázala, zda to zvládnu. Se slovy, že "jsem přece holka ze Slavkova", jsem se s kufrem bezpečně dostala na kýžené místo.

V kupé mě čekala další výzva v podobě odkládací plochy pro zavazadla. Sebevědomě jsem se zvedla kufr do výše ramen se slovy, že "to přece taky zvládnu", a... Ouha. Nezvládla. Avšak hned mi podal pomocnou ruku pán sedící vedle a společně jsme můj kufr usadili na správné místo. Vděčná za pomoc jsem mu poděkovala a později i nabídla finskou čokoládu.

A tak mě napadá... Asi není špatné, když vím, že něco nezvládnu, že jsem na to příliš malá. A přijmout nabízenou pomoc či o ni dokonce požádat.

Obvykle se bojím, že toho člověka zbytečně otravuji, že bych to přece měla zvládnout sama. Ale... V posledních týdnech jsem potkala spoustu milých lidí, kteří byli ochotni poradit mi, když jsem nevěděla co a jak, podržet a potěšit, či si "jen" pokecat. A já jsem věděla, že se o mně Někdo dobře stará.

Jsem za tyto lidi vděčná - ať jsou to rodiče, kamarádka, kamarád z campu či maldík ve vlaku. :)

Tak nebojme se požádat o pomoc, když jsme na něco příliš malí. Určitě se najde někdo, kdo nám pomůže vyrůst "o level" výš.