Dnešek, vlastně už včerejšek, vnímám jako velký dar. Opět jsem si připomněla, že Bůh si to vždy ošéfuje parádně. 

S holkama a Domim jsme relativně brzo ráno vyrazili do Kopřivnice na Setkání schol 2016.
Už od začátku, co se mi hlavou mihl nápad tam jet, mě krapet sžíraly obavy, zda do toho vůbec holky budou chtít jít... Co když nás pojede málo? Budou nám pasovat spoje? A co video, natočíme ho vůbec někdy? Budou děcka i rodiče ochotni vstávat v sobotu tak brzo? Vybereme dobře písně?  Podaří se nám to? Nepraskne mi struna? Nestane se něco někomu? Budou je bavit workshopy, co jsme jim vybraly? Má pršet -> blbá nálada? ...
Nebudu prostě moc otravná? 

Cítila jsem za to velkou zodpovědnost. Stále znovu jsem to odevzdávala Bohu, ať se stane podle Jeho vůle. A jestli tam scholu ze Slavkova chce mít, tak si ji tam dovede. 

A On si nás tam dovedl.

Překvapilo mě to. "Ta hlavní" holčina byla pro. Ostatní též souhlasili. Úspěch. 
Začalo mě však mrazit, když jsem u velkých holek zjišťovala, kdo že by teda jel. Velká flétnistka se učí, velká klávesistka nemůže, pár z menších taky už něco mají... Bylo nás 13, dobré jádro napříč našimi scholovskými generacemi. 
Vlakové spoje tam i zpět byly uznány za vhodné. Díky. 
Přes stálé odkládání nám na natočení medailonku zbyl poslední termín, neděle 8. května. Celý den byl zahalený do pošmourných závojů, ale když jsem šla točit úvod a pak jsme společně zaznamenávali hlavní obsah, mraky se rozestoupily a vysvitlo slunce. Odpoledne jsem nad tím strávila pár hodin, a dovolím si tvrdit, že v rámci mých možností to je slušné. 
Ochotné rodiče na odvoz jsme sehnali hned na začátku páteční zkoušky, což bylo moc fajn a mohli jsme se naplno věnovat trénování. Měli jsme vybrané tři písně. A strávili nad nimi tři hodiny. A stálo to za to. Upřímně, učí mě to větší trpělivosti. Prostě si nemůžu přehrávat svoje, když si svůj hlas zkouší někdo jiný (např. flétna, nástroj, kterému fakt nerozumím). 
Od sobotního probuzení mě stíhaly stavy "já fakt nevím, to nedám, budu vypadat jak...". Ale bylo to dobré. Cesta, přestupy bez problémů, muffiny se daly jíst. Přestože se na nás obloha mračila, deštníky jsme nepotřebovali. V Kopřivnici jsme se setkali s dalšími 6 scholami. Prožili jsme společně krásnou mši. A ty workshopy - "Tyjo, to bylo dobré! Jo, super!". Díky. 
Hosté a vystoupení schol se mi líbíli, bylo to různorodé, ale ta hlavní věc nás všechny spojovala - "Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu!".
Zpěv a hra - struna mi nepraskla, naší scholy mi přišlo dobré, hlavně v porovnání se zvukovou zkouškou, kdy to šlo do kytek. A mimochodem, získali jsme putovní pohár za vlastní tvorbu (taky jsme do soutěže byli přihlášeni jako jediní). 
Byla jsem ráda, že jsem se díky Setkání schol mohla po delší době vidět s určitými fajn lidmi.

Bonus na závěr. Vítr rozehnal mraky a při cestě na kopřivnické nádraží nám krásně svítily sluneční paprsky. 

A tam to přišlo. Měla jsem vsugerované, že vlak nám odjíždí 17:36, tak jsem se ani neobtěžovala znovu zkoumat vyfocené spojení. Jenže on měl jet 17:26. Zjistila to pár minut před tím Luca, když studovala vylepený jízdní řád. Ještě, že jsme tam byli s dostatečným předstihem. 

"Vidíš, bylo to v Božích rukách." 

A stále je.